18. listopadu 2014

Pár vteřin a celej život

Cítíte se někdy ztracení? Cítíte se někdy sami v místnosti plné lidí? Pocity se rychle mění. Na pár momentů mám pocit, že je všechno nekonečný, že momenty štěstí trvají napořád, že žiju nejlepší život jakej bych si mohla přát a že na tomhle světě neexistuje nic špatnýho. A pak přijde ten zlom, ta změna. Z ničeho nic jsem sama, ať už u sebe v pokoji, v autobuse nebo ve škole, slyším písničku, uvidím člověka a rozbrečím se. Možná je to kvůli vzpomínkám, kvůli něčemu, co bylo a už není. Pravdou je, že nám občas víc chybí společné zážitky a vzpomínky, než lidi sami. Přicházet o lidi, které milujeme je součástí života a teď z toho opravdu nechci dělat nic vážnýho, chápejte, nikdo neumřel, všechno by mohlo být mnohem horší. Ale v určitých momentech mám prostě pocit, že nikdo jinej na světě není, že nic není jako dřív, nic není jak bejvávalo, ale důležitý je zeptat se bohužel? bohudík? Nechci citovat ohraný texty, ale vystihují toho tolik. Každý ví, časy se mění. A je to dobře. Někdo musí odejít aby bylo místo pro někoho nového, lepšího. Zase nová poznání, nové zážitky a tvoření nových vzpomínek. Život.

17. listopadu 2014

Individualita

Připadá mi neuvěřitelný, jak jsme v dnešní době připoutaní k virtuálnímu světu. Nemyslím to špatně, sama vím, že jsem jedna z těch, co celou cestu autobusem zírá do mobilu a nevšímá si okolí. Mám pocit, že si každý tak trochu hraje na něco, co není. Když mi jednou při opileckém svěřování kamarádka řekla, že bych měla víc ta holka z mého instagramu, utkvělo mi to v paměti. Je to pravda. Ne, že bych si hrála na něco, co nejsem, ale na internetu můžeme prezentovat trochu jinou stránku sama sebe. Je to jeden z důvodů, proč mi připadá, že jsem nikdy do blogování nebyla tak úplně ponořená. Měla jsem pocit, že musím vypadat jako něco víc, tvářit se na fotkách vážně. Vždycky když jsem potom publikovala nějaký příspěvek, měla jsem ze sebe sice radost, ale viděla jsem někoho jiného, lepšího. Ani nevím, co tímhle vším chci říct, snad jen, že hledání toho, kým doopravdy jsme je součástí dospívání a možná, že hledat nikdy ani nepřestaneme. Chtěla bych vylézt z ulity, být taková, jaká se tvářím být. Ale není to jednoduchý.


8. října 2014

Super easy ovesné sušenky


Miluju pečení.Vaření mám taky ráda, ale když mám špatnou náladu, nebo mě jen honí mlsná, často zapínám troubu a vymýšlím čím ji zahnat.Poslední dobou, mám nějaké "snažím se jíst zdravěji" období, snažím se omezit pečivo, a obecně bílou mouku.Není to snadné, ta se dneska cpe vážně do všeho, a její alternativy, jsou bohužel zatím mimo mé finanční možnosti.Dneska pro vás mám ale tip/recept na super jednoduché sušenky, které nejenom že jsou podle mého zdravé, ale i skvěle chutnají.
Budete potřebovat: ovesné vločky, strouhaný kokos, zralejší banán(klidně 2), zakysanou smetanu, trochu medu, a  vajíčko(dobrovolné).

Banán si rozmačkáme vidličkou, je lepší když je zralejší-má lepší chuť, a je i měkčí.Přisypete kokos, vločky, množství podle chuti, ale vloček spíš více, ať je směs hustější :). Přidáte zakysanou smetanu, a můžete vajíčko.Dělala jsem to s ním i bez něj, rozdíl jsem nějak nezaznamenala.Kdo chce může přisladit medem, ale díky sladkému banánu není ani potřeba.Vznikne vám hustší "ovesná kaše", lžící rozmístíte na pečící papír na plechu, do tvaru ve kterém chcete sušenky.A pak už jen pečete do barvy která se vám líbí.Sušenky jsou nejlepší ještě na půl teplé, protože díky absenci mouky i másla, nedosáhnete úplně tvrdého sušenkové efektu, a jsou spíš měkčí....ale stejně výborné :).
Klidně můžete přidat i nějaké oříšky, semínka, nebo já to zkoušela i s čokoládou(která se mi roztekla, haha).Receptík jsem si vymyslela sama, na internetu se mi žádné moc nelíbily.

14. září 2014

Prague trip



Ahoj všichni! Připojená přes mobil postuju pár fotek z Prahy, kde jsme byli se školou minulý týden.Mám sestříhané i video, bohužel to přes tohle připojení nemám šanci nahrát.Praha byla skvělá, jsem ráda že jsme to nepobraly jako mí někteří ostatní spolužáci-ve stylu paříme 3 dny v kuse nonstop all day all night.
Co bych vypíchla je výstava Andyho Warhola, což byl pro mě super zážitek, protože pop-art a obecně tenhle typ moderního umění mám ráda.
Čtenáři z Prahy a okolí článek klidně přeskočte, to jenom my vesničani v Praze jsme všechno fotili jak diví.
Jinak pro zajímavost, těch 13 fotek tady, se mi nahrávalo hodinu a 58 minut.

2. září 2014

Tři tuny jídla

Občas dostanu znenadání chuť přidat článek na blog.Nevím o čem, prostě chci zase zažít ten určitý kontakt s vámi.Možná na to působí i fakt, že ikdyž tady už 2 měsíce nebyl žádný článek, pořád je tu návštěvnost.A to mě hrozně těší.
Takže dneska přátelé, tady máme nálož jídla.